Detroit: Become Human
S rozmachem esportu a kompetitivního hraní se mluví o tom, že singleplayerovým titulům odzvonilo. Přesto se jednou za čas objeví hra, která ukáže, že jsou hry také médiem, které umí vyprávět a pohltit svým příběhem. Detroit: Become Human je přesně takovou hrou.
Hra Detroit: Become Human je dílem francouzského studia Quantic Dream a navazuje na sérii vysoce hodnocených her, jako jsou Fahrenheit, Heavy Rain a Beyond: Two Souls, které spojuje důraz na vyprávění a herní příběh. Ale důraz na příběh a psychologii postav není jedinou devizou her od Quantic Dream. Vývojářská společnost se zabývá také motion capturingem, proto její hry vynikají fotorealismem a propracovanou grafikou. Pro uvedené tituly je také příznačný herní mechanismus QTE (quick time event), který svou jednoduchostí zpřístupňuje hraní i svátečním hráčům.
Síťový narativ ve hře
Už od Fahrenheitu operují hry od Quantic Dream s tzv. síťovým narativem, což znamená, že se zde prolíná několik nezávislých příběhů, které se v určitém bodě protínají a sbíhají. V Detroit: Become Human se hráč ocitá v roli tří postav, androidů, jejichž vlastní příběhové linie se postupně rozvíjejí a protínají. Společným prvkem všech příběhů je snaha vydobýt si nezávislost – hra se odehrává v roce 2038, kdy jsou androidi běžnou součástí každé domácnosti a fungují jako univerzální poskoci, někteří se ale proti zneužívání a špatnému zacházení začnou bouřit, což strhne lavinu rozsáhlých společenských změn.
Na rozhodnutí záleží
Dalším aspektem, který je typický pro hry od Quantic Dream, je rozvětvenost příběhu a možnost volby, jakým směrem se bude příběh dál ubírat. Každé rozhodnutí, které hráč ve hře učiní, se větví na další příběhové linie; každá herní část (kapitola) má tudíž několik možných konců, stejně tak celá hra má několik zcela rozdílných rozuzlení odvíjejících se od učiněných rozhodnutí. To přímo vybízí k opakovanému hraní a zkoušení dalších možností a variant.
Spektákl se vším všudy
Detroit: Become Human je více filmovou zkušeností než hrou. Svým pojetím, grafickým ztvárněním i herními mechanismy, které z drtivé většiny jen využívají QTE (hráč v určitých situacích musí během časového limitu stisknout v rychlém sledu určitá tlačítka, aby uspěl), ukazuje, že jeho hlavní přednost je ve vyprávění a v pohlcujícím prostředí. Filmovou atmosféru dokresluje také účast herců, jako je Lance Henriksen, Valorie Curry, Jesse Williams nebo Bryan Dechart, kteří herním postavám propůjčili své vzezření, hlasy i pohyby. Hra představuje uvěřitelný a realistický svět nedaleké budoucnosti, jenž vybízí k prozkoumání (bohužel nejde o sandbox, takže nelze zkoumat za pevně vytyčené mantinely). Pohyby, gesta a vzhled postav jsou ohromující a tvůrci využili možnosti dosluhujícího PlayStationu 4 na maximum, což dalo vzniknout skutečně interaktivnímu filmu.
Je to ještě hra?
Tento typ her nabízí zcela odlišnou zkušenost od titulů, které jsme si zde dosud představili. Jde o „čistokrevný“ singleplayer, tedy hru, kterou prochází jeden hráč sám, nemá kompetitivní rozměr (ačkoliv zde hráč sbírá skóre podle toho, jak hrou postupuje). Zároveň však Detroit: Become Human i jeho předchůdci reprezentují zajímavý proud her, které mají ambice vyprávět prostřednictvím nového média příběhy. Využívají přitom postupy typické pro kinematografii, které však rozšiřují o prvky, jež jsou výsadou her. Vzniká tak specifický formát na pomezí filmu a hry, který je zábavný, dynamický a pohlcující. Hlavní příběh má okolo deseti herních hodin, ale jak je uvedeno výše, další možnosti a linie vybízejí k opakovanému hraní, díky kterému můžete strávit v androidím Detroitu daleko víc času. Rozhodně nebudete litovat!
Zdroj: DCD Publishing
